Šta će deca raditi, to zavisi od njihovog uzrasta -- a krećemo od predškolskog perioda pa do fakulteta.
Co děti budou dělat záleží hlavně na jejich věku - můžou se zapojit všechny, od dětí ve školkách po univerzitní studenty.
Kada se krećemo niz stepenište, oblik određuje naš tempo, naš osećaj, našu sigurnost i našu vezu i mesto u prostoru oko nas.
Když se pohybujeme po schodišti, tak jeho forma určuje naše tempo, pocit, bezpečí, náš vztah k prostoru okolo nás a účast na něm.
Pa, zašto se krećemo na tako određene načine?
Proč se tedy pohybujeme pouze určitými způsoby?
Možda se ne krećemo svi na sasvim isti način.
Možná se všichni nepohybujeme úplně stejně.
Stoga, dok se krećemo napred ka ovoj tehnološkoj budućnosti, želim da malo zastanete i razmislite o tome na trenutak.
Takže, zatímco se přesuneme směrem k této technologické budoucnosti, chci, abyste se jen na chvíli zastavili a přemýšleli o tom.
Dakle, krećemo se ka demokratizaciji informacija, a ja sam u ovom polju prilično dugo.
Takže se blížíme k takové demokratizaci informací a sama se v této oblasti už nějaký čas pohybuji.
Ja mislim da se mi krećemo ka kolaborativnom društvu, društvu u kome su talenti i muškaraca i žena shvaćeni, cenjeni i upotrebljeni.
A já si skutečně myslím, že se posouváme ke společnosti, kde spolu budou lidé lépe spolupracovat. Společnosti, kde jsou vlohy mužů i žen pochopeny, oceněny a využity.
I ponovo se krećemo ka seksualnom izražavanju koje je verovatno postojalo na pašnjacima Afrike pre milion godina, jer to je seksualno izražavanje koje možemo da vidimo u lovačkim i sakupljačkim društvima danas.
Ve skutečnosti se vracíme k sexualitě, která byla pravděpodobně k vidění před milióny let na savanách v Africe, protože to je ten druh sexuality, který vidíme u dnešních společností lovců a sběračů.
Krećemo od toga i uvodimo ih, u idealnim uslovima, u operacione sale gde uče kako da budu asistenti.
Na tom si stavíme a bereme lidi, teda doufám, do operačních místností, kde se učí práci asistenta.
Može li biti - razarajuće pitanje, pitanje koje me je proganjalo od Nikolasa Negropontea - može li biti da se krećemo prema budućnosti u kojoj će znanje biti suvišno?
Je možné – a to je otřesný dotaz, dotaz, který pro mě zformuloval Nicholas Negroponte – je možné, že směřujeme k takové budoucnosti, kde vědomosti budou zastaralé?
Znao je da mu neću dozvoliti da bude žrtva sopstvenih okolnosti, nego ćemo nastaviti da se krećemo napred.
Věděl, že ho nenechám být obětí jeho životní situace, ale že budeme pořád makat a posunovat se dopředu.
Nakon što naučimo simbole, krećemo da pravimo fraze.
Když se naučíte znaky, můžeme začít tvořit fráze.
Tokom čitave istorije nismo mogli da se krećemo brže od konja ili broda s jedrima, ali 1969. godine, posada Apola 10 letela je brzinom od 40.000 km/h.
Po většinu času lidské historie jsme se nemohli pohybovat rychleji než kůň nebo plachetnice, ale v roce 1969 osádka Apolla 10 letěla rychlostí 25 000 mil za hodinu (cca 40 200 km/h).
Ali taj put kojim se krećemo nas ne vodi tamo kuda treba da odemo.
Ale znovu, tahle cesta, na kterou jsme se vydali, nevede tam, kam bychom potřebovali dojít.
Pod time prosto mislim na to koliko brzo smo navkinuti da se krećemo u savremenom dobu.
Tím jednoduše myslím jak rychle jsme zvyklí se pohybovat v současné době.
Radna memorija nam omogućava da istražujemo iskustvo kroz koje trenutno prolazimo dok se u isto vreme krećemo napred.
Pracovní paměť nám umožňuje prozkoumávat náš aktuální zážitek za běhu.
Biolog kao što sam ja može da uđe, uzme čip, stavi ga u kertridž kao prototip koji vidite ovde stavi kertridž u mašinu kao što biste vi stavili CD i krećemo.
Takkže buněční biologové, jako jsem já, mohou přijít, vzít čip, umístit ho do kazety, jako tento prototyp, který zde vidíte, kazetu vložím do přístroje jako do CD přehrávače a můžu jít.
Krećemo ka recepcionerki i kažemo: "Ovde smo zbog ručka."
Dorazíme na recepci a říkáme: "Přišli jsme na oběd."
Imam osećaj da se svi slažemo oko toga da se krećemo ka novom modelu države i društva.
Myslím, že se shodneme na tom, že jsme na cestě k novému modelu státu a společnosti.
Imamo pravo da se krećemo kroz svet kako poželimo, slobodne od uznemiravanja ili nasilja.
Máme právo pohybovat se světem, jak chceme, bez obtěžování a násilí.
Poenta je da je na nama da to otkrijemo, a potreban nam je okvir, način da se krećemo kroz to.
O co mi jde; je na nás, na to přijít a potřebujeme kostru, potřebujeme způsob, jak se v tom orientovat.
Ali u današnje vreme, stil života nam nameće da sedimo više nego što se krećemo, i naša tela jednostavno nisu napravljena za tako sedentno postojanje.
Ale dnes nás náš životní styl nutí sedět mnohem více než se pohybovat, a naše těla prostě nejsou stavěna na takový sedavý život.
Sedenje u dužim intervalima privremeno deaktivira lipoproteinsku lipazu, specijalni enzim u zidovima krvnih kapilara koji razgrađuje masti u krvi, tako da dok sedimo, ne sagorevamo masti ni približno kao kad se krećemo.
Dlouhodobé sezení dočasně deaktivuje lipoproteinové lipázy, speciální enzymy ve stěnách krevních kapilár, které v krvi rozkládají tuky, takže když sedíte, spalujete tuk mnohem hůř, než když se hýbete.
Tako krećemo na put duboko u sam objekat kako bismo ispitali sastavne delove.
Postupujeme pořád dál a hlouběji a zkoumáme složky, které vidíme.
Žene nastavljaju da napreduju u svetu; ne dovoljno brzo, ali se krećemo.
Ženy postupují ve světě, ne dost rychle, ale postupujeme.
Ovo je pitanje toga da li se krećemo ka demokratskijim i miroljubivijim društvima.
Toto je otázka, zda se pohybujeme směrem k více demokratickým, poklidným společnostem.
Pa sam se osećao nekako kao Stiv Džobs, koji je opisao svoje otkrovenje kada je shvatio da većina nas, dok se svakodnevno krećemo, prosto pokušavamo da izbegnemo prečesto udaranje u zidove i prosto težimo da idemo dalje.
A tak jsem se cítil tak trochu jako Steve Jobs, který popsal své prozření, když zjistil, že většina z nás se na své každodenní cestě životem jen snaží nenarážet moc do zdí a tak nějak pokračovat dál v tom, co děláme.
Umetnost, u tom smislu ima veliku važnost u svetu prema kom se krećemo i to naročito sada.
V tomto smyslu pak umění podle mě obsahuje důležitý význam pro svět, do kterého směřujeme právě v tuto chvíli.
Rekli smo: "Plemena u kojima se mi krećemo kažu da će pobediti Obama."
Řekli jsme: "Kmeny, ve kterých jsme říkají, že to bude Obama."
Trebalo bi da se krećemo putem ovih efikasnih mera kako bi počeli postizati redukciju.
Měli bychom už mít prosazená opatření a začít postupně snížovat emise.
Pa, ako želimo da ubrzamo napredak, i krećemo se čak i brže od toga, u okviru Milenijumskijh Razvojnih Ciljeva koje smo postavili sebi kao planeta, treba da učimo od inovatora, a ti inovatori se nalaze u svakom sektoru.
Takže pokud se chystáme urychlit vývoj a zrychlit ještě více práci na cílech Millenium Development Goals, které jsme si pro svět předsevzali, musíme se učit od inovátorů, a tito inovátoři jsou v každém jednotlivém sektoru.
Stoga je našim mozgovima korisno da konstruišu ideje kao što su "čvrstoća" i "neprobojnost", zato što nam takve ideje pomažu da pokrećemo naša tela kroz svet srednjih razmera kroz koji se krećemo.
Tím pádem je pro náš mozek užitečné vytvářet pojmy jako "pevnost" a "neproniknutelnost, " protože tyto pojmy nám pomáhají navigovat naše těla světem středních velikostí, v němž se musíme pohybovat.
1.8227438926697s
Preuzmite našu aplikaciju sa rečnim igrama besplatno!
Povežite slova, otkrijte reči i izazovite svoj um na svakom novom nivou. Spremni za avanturu?
Pořád jsme moc rychlí. 177 v hodině. 